Studentské studie

„Kočky byly všude. Sloužily jako zabezpečovací zařízení proti myším a vedly vlastní nezávislý život. Jsou požitkářky pohodlí a často, když jsem ošetřoval hlavu krávy, našel jsem v žebřinách na seno uhnízděnou kočku s koťaty. Za mrazivých zimních dnů je neodolatelně vábila teplá kapota mého auta. Jakmile jsem přistál na dvoře, huplo na auto pár koček. Když jsem pak odjížděl, skvěl se každý centimetr vyhřáté kapoty otiskem zablácených tlapiček.
Také myslím na podivné názory, které mívají lidé o kočkách. Že to jsou sobecká stvoření, projevující lásku a oddanost jen v situacích, které jim jsou ku prospěchu, stvoření neschopná bezvýhradné psí lásky. Že jsou do sebe uzavřené, hledí si pouze vlastních zájmů. Nesmysl! Moje kočky něžně otíraly své obličejíčky o mé tváře a jemně se mě dotýkaly pacičkami se zataženými drápky. To je, podle mne, projev lásky.“ (Herriot, 2010)

V české kultuře existuje proud, reprezentovaný skupinou lidí rozličných profesí, kteří minimálně posledních dvacet let totality udržovali kontinuitu svobodné české písňové a zčásti i poetické tvorby. Tento proud byl jednou z mála eventualit oproti oficiální kultuře a měl nezastupitelnou reflektující, vysvětlující a jednotící úlohu v letech 1968 i 1989. Tímto fenoménem je česká folková píseň a mým záměrem je představit jej v kontextu nesvobodné i svobodné doby. Ze všeho nejdřív je však třeba zapátrat, nakolik je tento fenomén vůbec teoreticky a kriticky reflektován – a čí je to vlastně úkol.

Úvod

Už titul souboru Ricoeurových statí Život, pravda, symbol napovídá, čeho se týkají, co Paul Ricoeur považuje za nejdůležitější. Pokud bych měl knihu nazvat já, zvolil bych pravděpodobně mezi životem a pravdou, symbolem pomlčku nebo dvojtečku. Život je pro Ricoeura hyperonymem pro pojmy pravda a symbol. Pravda život determinuje, symbol je dokonce součástí, jakýmsi plátkem cibule živ

Dalo by se říci, že Staré pověsti české jsou v současnosti nejživějším dílem Aloise Jiráska. Svědčí o tom nejen výstava, která právě probíhá v Národním muzeu, ale především neutuchající intenzita jejich vydávání v různých edicích s více či méně šetrnými zásahy. Jirásek však nebyl zdaleka prvním autorem, který tajemné příběhy starých Čechů čtenářům zprostředkoval. Následující referát se pokusí přiblížit alespoň některé zdroje jeho inspirace.