Kolbiště

Ráno.

Jako každý jiný den přišlo a vynucovalo si vládu nad jejím životem.

Až příliš pozdě.

Neomylně identifikovala hřejivé dotyky na své kůži jako první sluneční paprsky a usoudila, že je čas otevřít oči.

Chvíli zírala na šedivý strop. Nenašla na něm vůbec nic zajímavého, přesto nedokázala odvrátit oči na několik desítek minut.

Už věděla naprosto přesně, kolik rýh pokrývá kterou stěnu. Považo

básně Petry Poliakové

Říjnová



Oči bříz

zavrtané do hor

čekají zloděje



a tu

přijde zvolna

chvíle těžkých víček

i když se stébla zcela nesklonila

kdosi přikrade se

–



světlo a barvy spolkne černobílá





Zámoří



A zítra nepřijdu

i kdybys volal



za mořem

zamořená

prosedím noc



a nečekám

už ani tebe

černý tóne bez ozvěny



zůstaň

zůstaň bezejmenný





Lesní



Stíny u 

Prach se třpytí ve změti odlesků ranního slunce a zhmotňuje ji. Kdybych uměl psát básně, psal bych je, plahočil se prázdnotou okolního světa a naplňoval ji poezií. Neumím to a umět nebudu.

Nezbývá než se plahočit prázdnotou okolního světa a hledat něco, co ji může naplnit. Plahočím se, plahočím, doplahočím na metro. Okolo davy kolemjdoucích, míhají se, ztrácejí. Snad stíny v prázdnotě, možná roz